Svět za sto let

Jaroslav Hrubo  8. A

Probouzím se do 21. srpna roku 2106 v mé vile. Nějak se mi nechce vstávat, takže si zavolám svého osobního robota a poručím mu, aby mi donesl snídani. Na stole už mám jako každý jiný den připravenou sklenici s elixírem mládí. Po snídani si nasadím umělé klouby a za chvíli jsem z vily pryč.

    Mým autem jak jinak než létajícím s pohonem na sluneční energii jedu rychlostí 1500 km/h. Řízení mě ale za chvíli přestane bavit, tak to raději přepnu na automatiku. Potom si začínám hrát s vnitřním komfortem auta. Střídavě přepínám na prostředí džungle, pouště, tropického lesa…, skončím u Anktartidy. Začne mi být zima, tak raději zbytek cesty poslouchám moderní hudbu.

    Ale to už vystupuji v americkém Dallasu, kde mám zaměstnání. Průměrný věk lidstva je 130 let a do důchodu se odchází až ve 125 letech.

‚,Tak, co mám dneska na práci šéfe?‘‘ zeptal jsem se směle.

,,Dnes je potřeba navrhnout zvětšení poloměru Země o 4 km a nezapomeň zmenšit rozlohu oceánu a zvětšit pevninu!‘‘

    Práce mi šla jako po másle a už jsem na cestě domů. Dnešní pracovní povinnosti skončily, tak je čas udělat něco pro své zdraví. Asi si zajdu zaplavat do nového bazénu v Senince, ve kterém se člověk cítí jako v moři. Nechybí zde ani mořské vlny a slaná voda. Večer pak svým vnoučatům budu před spaním vypravovat, jak jsem se jako malé dítě koupával ve špinavé Senici. Děti také rády poslouchají mé zážitky ze školy ve Valašské Polance, zvlášť potom mé tehdejší sny o daleké budoucnosti.