Zahrada

Žil byl jednou jeden dřevorubec, který měl dvě děti – holčičku Apolenku a chlapečka Honzíka. Apolenka byla jako obázek a Honzíkoi z očí koukalo deset čertíků. Tatínek své děti velice miloval,byly to jediné co mu na světě zbylo, protože jeho žena záhadně zmizela. Dlouho ji hledali, ale jakoby se po ni zem slehla. A tak žili sami.

    Tatínek chodil každý den do lesa za prací. Vždy děti varoval "andílci moji, dávejte na sebe pozor, nechoďte hluboko do lesa a hlavně se vyhýbejte sousední zahradě! Víte přece, jak je naše sousedka zlá a závistivá!" Děti přikývly a otec odešel. Sotva tatínek zmizel v lese, zapomněly dětina svůj slib a odběhly si hrát do zahrady. byla to nejkrásnější zahrada, jakou kdy vyděly. Tráva byla smaragdově zelená, na stromech rostly jabka sladká jako med a květiny hrály všemi barvami. Honzík začal apolenku škádlit:  "Sestřičko! Koukej mám tvůj šátek! Sluší mi?" Děvčátko se pobaveně zasmálo, vyskočilo na nohy a začalo Honzíka  honit. Byly tak rozdovádění, že svým veselým pokřikem vzbudily zlou sousedku - čarodejnici! Bydlela na konci zahrady v nenápadné chaloupce. Vykoukla z okna. Pohled na veselé děti ji tak rozzuřil, že na ně nastražila past.

    Druhý den ráno se Apolenka probudila jako první. Nechtěla bratříčka budit, tak se rozhodle že půjde do zahrádky sama. Chvíly jen tak ležela na voňavé trávě, ale  pak zahlédla květinu, kterou v životě neviděla. Nemohla od ní  odtrhnout oči! Natáhla se, aby jí mohla utrhnout, ale sotva se jí dotkla, změnila se v malou růži. honzíkovy bylo divné, že sestřička není doma tak se jí vydal hledat do zahrady. Hned jak vešel, všiml si tajuplné květiny, byla tak nádherná. Cítil jak ho přitahuje. Natáhl po ní svojí dětskou ručku, když v tom mu kolem hlavy prosvištěl malý ptáček "Honzíku, Honzíku netrhej tu květinu! Zaklela apolenku zakleje i tebe!" Chlapec se nešťastně zhroutil na zem."Co mám dělat, můžu nějak sestřičku zachránit?" Ptáček k němu přilétl blíž a pošeptal mu do ouška. "Rychle utíkej do lesa. Najdeš tam starý dub, jen on ti může pomoct. Ukrývá v sobě živou vodua ta ti vráti ztracenou sestru." Hoch nemeškal a rychle pelášil do lesa. Hledal hluboko, až na konec před sebou uvyděl mohutný, starý dub. "Dube, zachránce můj, pomoz mi! Prosím dej mi živou vodičku pro mou sestřičku." Dub se nad nešťasným chlapcem slitoval, tiše se zachvěl a z listů mu začala pomalu ztékat živá voda. Honzík naplnil džbánek, poděkoval dubu a spěchal zpátky. Když chlapec celý schvácený konečně doběhl do zahrady, uvědomil si, že neví, v co je Apolenka prokletá. Začala se ho zmocňovat krutá beznaděj, když v tom se oběvil hodný ptáček, sedl si na malou růžičkua zašvitořil: "Honzíku, neplač! Pokrop tuhle malou růžičku." Chlapci Zajiskřilo v očích, popadl džbánek a všechnu vodu chrstl na malou růžičku. Jenže v tom spěchu pokropil i malého ptáčka. Najednouse před ním oběvila jeho sestřička, ale i krásná paní. Děti poznaly svou ztracenou maminku a padly jí kolem krku. Baba to všechno sledovala z okna. Záviděla jim jejich štěstí a radost. Byla tak plná závisti, že pukla. v tu ránu zmizela i zahrada a jejím místě byla obyčejná mýtina. Maminka zvolala "Děti moje, ani navíte jak jste mi chyběli. Pojďte uděláme si oslavu, že jsme konečně spolu!" A všichni tři se odebrali do chaloupky, počkali na tatínka a začali maminčin návrat...