Kouzlo úsměvu

Nikola Sýkorová 9.A 

Hádky patří k životu a ty s rodiči obzvlášť. Určitě nejsem jediná, která si někdy po nějaké takové roztržce řekla: „Bože, cos mi to dal za rodiče?!“ Avšak člověka na jeho pouti životem potká milion situací, které ho změní…

Zažili jste taky někdy ten pocit, že musíte vykonat něco dobrého? Já ano a tak se v mé hlavičce zrodil nápad: HRAČKY PRO DĚTSKÝ DOMOV.

Hned druhý den ráno jsem pelášila k paní učitelce, o které jsem si myslela, že by mi mohla pomoct akci zorganizovat. Povedlo se!!!  Za dva měsíce se vybrali tři velké krabice nádherných hraček.

Nastal den. Po hodině cesty mě a moji babičku, která se mi nabídla jako dopravce, přivítala bílá cedule s výrazným černým nápisem VIZOVICE.

Od naší rodinné známé, která shodou okolností pracuje jako sociální pracovnice jsem zjistila, že budova nemá žádné viditelné označení. Jak jí tedy mám najít?!

Zhluboka jsem se nadechla, stáhla jsem okýnko a prvního kolemjdoucího jsem se zeptala na cestu. Po chviličce bloudění jsme konečně zastavili u žluté budovy, jenž odpovídala popisu.

S malou dušičkou jsem vešla do zahrady. „Dobrý den, přejete si? “ Z auta na mě koukala blonďatá paní. „Hm, dobrý den, jsem dobře v hm… v děts…" "Ach to jste vy s těmi hračkami! “ V tu chvíli jsem děkovala Bohu, že mi skočila do řeči a nenechala mě domluvit. Vyslovit dvě slovíčka - dětský domov – mi najednou činilo neuvěřitelné obtíže. Je až k smíchu jaký strach jsem z těch slůvek dostala, měla jsem pocit jako bych jejich vyslovením někomu ublížila…

„Jejda! Já na Vás dočista zapomněla, polovina dětí je na Vánočním vystoupení a já musím za nimi, nu co se dá dělat. Nahoře je strýc Mirek, tady Monička Vás tam zavede“ Teprve nyní jsem si všimla drobného děvčete přibližně stejně starého jako já.

Přísloví “Zdání klame“ přesně sedí na dům, v němž našly opuštěné děti útočiště.

Budova z venku působí malým dojmem, ale ze vnitř je neuvěřitelně prostorná a hlavně vysoká. Stoupala jsem schod za schodem stále výš a výš. Myslela jsem na světlovlasou paní – zdejší vychovatelku. Její hřejivá srdečnost, s jakou nás přivítala mě překvapila, působila na mě jako hodná teta, která mě zná od plenek. Konečně jsem vystoupila až do čtvrtého patra. Vešli jsme do místnosti, která sloužila jako kuchyň, ale také jako obývací pokoj. Cítila jsem jak mě něco nebo spíš někdo tahá za rukáv. „Bundu “ usmíval se na mě přibližně sedmiletý klučina a z očí mu koukalo nejméně sto rarášků. Děti i strýc Mirek nás přivítali s upřímnou radostí. Uvelebila jsem se na dlouhou, dřevěnou, rohovou lavici, popíjela jsem vynikající čaj a tichounce pozorovala děti kolem mě. Kluci se požďuchovali na gauči, sem tam jeden z nich zaúpěl. „Kluci nechte toho! “Usměrnil je Mirek a dál pokračoval v debatě s bábi. Tvářili se u toho tak vážně až mi to najednou přišlo hrozně k smíchu. Otočila jsem hlavou tak, aby mě neviděli a hlavně abych se uklidnila, jenže to by nesměla Monika, sedící naproti, řešit tentýž problém. A obrovský výbuch smíchu byl na světě. Bábinka ani Mirek nechápali oč kráčí, mávli nad námi nezaujatě rukou a pokračovali v živé konverzaci. Uklidnili jsme se až příchodem pro mě nové osoby, koukla jsem na Moniku tázavým pohledem, jenž jasně křičel otázku „ Kdo to je??? “ Kluk s vlasy jako prstýnky něco kutil u kuchyňské linky, musela bych být slepá, abych si nevšimla jak po něm Moni pokukuje. Moje myšlenky dostaly grády: „Že by to byl její brácha, ale ten její pohled… “ Doposud jsem si myslela, že děti z dětského domova k sobě chovají čistě sourozeneckou lásku. Logické myšlení mi ani jinou možnost nenabízelo, přece vedle sebe vyrůstají a tím pádem jsou jako bratr a sestra… Avšak Martin s Monikou mě vyvedli z těžkého omylu, měli se rádi a chodili spolu. Po chvíli špehování jejich roztomilého cukrování mi jejich vztah přestal být nepřirozený, ba přímo naopak. Taky mám kluka, zrovna v ten den jsme se příšerně pohádali a samozřejmě kvůli mé blbosti, čím víc jsem na ty hrdličky koukala, tím víc jsem si uvědomovala, jak ošklivě jsem se k němu chovala. „Babi pojedem už? “ Bylo na ní poznat, že by ještě ráda poseděla, ale pohled z okna do tmy ji vyděsil. „Jejda toto uteklo. Už musíme jet, aby se o nás mamka nebála “ Rychle jsme se se všemi rozloučili a uháněli jsme směrem k domovu. V autě jsem hbitě napsala SMS: Přijď za hoďku na nádr. Asi nemusím dodávat komu zpráva směrovala.

U našeho domu jsem vyskočila z auta, div jsem se nepřerazila. „Vrátím se za chvilku," houkla jsem na babičku. Uháněla jsem, co mi nohy stačily, vpadla jsem do zastávky, kde na mě Radek čekal. Celá zadýchaná jsem se mu začala omlouvat. Jsem si na 100% jistá, že mi nerozuměl ani slovo, ale podstatu mého nesrozumitelného blekotání pochopil. Usmířili jsme se a vše bylo zas OK, povídala jsem mu o návštěvě v domově a najednou se z chviličky vyklubaly dvě hodiny.

I když mi po návratu mamča ukázala jak silné má hlasivky, neřekla jsem si větu „Bože cos mi to dal za matku?! “ ale řekla jsem si „Bože děkuji ti, žes mi dal maminku “ A večer jsem usínala s nepředstavitelným pocitem. S pocitem, že jsem dokázala vykouzlit na dětských tvářích ŠŤASTNÝ ÚSMĚV.  

_____________________________________________________________________________________________________________

Babička Čiperka

Tereza Špačková

Dnes jsem byla na rovnátkách u zubařky. No a při čekání na vlak mne mezi kvanty lidí zaujala jedna babička, která byla asi velice stará. Byla velice malé postavy. Vlastně taková pidimidi babička. Seděla na lavičce a luštila křížovku. Já stála opodál a nenápadně ji pozorovala. Babička vždy napsala jednu odpověď, spokojeně se rozhlédla kolem sebe, usmála se a psala dál. Radost z luštění, ale i ze života z ní úplně zářila. Má do té doby docela pochmurná nálada ze mne zcela vyprchala. Stačilo vidět, jak se i starý člověk, který zdánlivě nemá nic před sebou, dokáže radovat z maličkostí. A právě maličkosti života mu dávají ten pravý smysl. Jakmile přijel vlak, tu se má babička Čiperka zvedla, uklidila křížovku a s téměř tak štastným výrazem, jako by vyřešila všechny trable světa, vyšla vstříc vlaku a v jejím podání určitě i novému dobrodružství. Ještě do ní stačil vrazit jeden aspoň dvoumetrový chlap s ne zrovna přívětivou omluvou, ale babička se na něj usmála, řekla, že se nic nestalo. Měli jste vidět, jak se ten zamračený muž usmál. Inu, úsměv babičky Čiperky je nakažlivý. Poté se babička dostala do vlaku a já ještě oknem viděla, jak zase s nadšeným úsměvem vytahuje tužku a křížovku. Kdoví koho svým úsměvem ještě stačí nakazit.

Odkaz na mé stránky je www.nebojsemyslet.blog.cz

Tak toto je ta povídka se kterou jsem se umístila mezi nejlepšími z republiky. Na mých stránkách ji najdete v  rubrice Fejetony.

_____________________________________________________________________________________________________________