Vzpomíná paní Ludmila Mikušková - Žáková

Moje vzpomínky na školu jsou stále živé a nezapomenutelné. My žáci ročníku 1932 jsme nastoupili do školy v roce 1938, tedy těsně před válkou. Naše paní učitelka se jmenovala Božena Svačinová, pan řídící se jmenoval Jan Hronek.
    Školní budova byla postavena v roce 1892 a sloužila k vyučování až do roku 1974. Obecnou školu navštěvovaly děti většinou až do ukončení školní docházky. Na obecnou školu navazovala škola měšťanská, zřizovaná ve městech, avšak jen málo dětí odcházelo ze vsi na měšťanku. Situace se změnila až po válce.
    První třída se nacházela v přízemí školy. Byla to prostorná místnost s velkými okny. Na stupni byl stůl, židle a počítadlo, v rohu stojan s umývadlem a džbánem na vodu. Nad tabulí visel kříž a portrét prezidenta E. Beneše.
    U stěny byla umístěna kamna, ve kterých se topilo podle počasí a potřeby. Na boční stěně visela mapa Čs. republiky, několik obrázků a věšáky na kabáty. Na skříni stál vycpaný čáp. Dvě nebo tři řady lavic a skříň dotvářely zařízení třídy. Obdobně vypadaly i ostatní třídy v poschodí budovy. V přízemí se nacházel také byt pana řídícího. První, druhá, třetí a čtvrtá třída byly třídy samostatné, v dalších třídách byla již dvě oddělení tedy dva ročníky v jedné třídě s konkrétním učivem pro každý ročník zvlášť.
    Učitelé se v té době těšili velké vážnosti a autoritě jak u dětí, tak u dospělých. Mluvili spisovně, odlišovali se nějak i oblékáním a úpravou zevnějšku, což bylo podstatné.
    Rodiny bývaly zpravidla vícečetné, na dražší oblečení nebyly peníze. Děti nosily oblečení jedno po druhém až do roztrhání. Také boty se šetřily. Pokud bylo teplo, chodilo se bosky i do školy. Bývalo jen málo dětí ze zámožnějších rodin dobře oblečených a obutých.
Paní učitelka Svačinová kladla veliký důraz na čtení a psaní. Pro chlapce to byl kámen úrazu, ale nedalo se nic dělat. Také jsme každý den zpívali „Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš,dokud ty jsi mezi námi, bude vždycky dobře s námi.“ Učila nás o T.G. Masarykovi a zpívali jsme to, i když už byl po smrti.
    Pro děti z chudobných rodin a děti z dalekých pasek se v zimním období vařila polévka. Vůně se již před polednem šířila po celé škole a my, kteří jsme na takovou výhodu neměli nárok, jsme jim záviděli. Také jsme ve škole dostávali rybí tuk, který jsme museli povinně polknout. To byl nejhorší zážitek, po kterém celá třída propadla vždy nevolnosti. Ještě jedna procedura čas od času ve škole probíhala. Paní učitelka vylovila ze skříně malou bílou paličku a se štítivým výrazem šla mezi lavicemi. Ihned jsme věděli kolik uhodilo. Paličkou každému žákovi prohrábla vlasy a pak si nás postupně volala ke stolku, aby nám sdělila, kolik že toho hmyzu kde objevila. Mívali jsme vši celkem často, šířily se rychle, ale nikdo z toho velkou tragédii nedělal. Když nám paní učitelka prohlížela uši, u některých musela konstatovat, že by se tam mohla řepa sázet a my ostatní jsme museli ten odstrašující příklad zhlédnout.
    Páni učitelé bývali dosti přísní. Děti musely pomáhat rodičům s prací na poli, pást krávy a podobně. Tím pádem se často přihodilo, že žáci nepřinesli domácí úkoly. Jindy zase vyrušovali ve vyučování, lajdačili a tak přišla na řadu rákoska. Provinilec se pomaloučku přišoural na stupínek, napřáhl ruku a zase ji stáhl zpět, co kdyby si to pan učitel rozmyslel a slitoval se. Ale rákoska většinou zasvištěla vzduchem a vší silou dopadla přes prsty i několikrát. Hůře bylo, když to odnesly obě ruce. To se netřásly jenom ruce, třásly se i nohy. Když se nebožák doplížil do lavice, do konce vyučování neměl na vzdělávání ani pomyšlení. Byly i mírnější tresty jako klečení na stupni nebo také zírání do kouta. Rádi jsme chodili za dveře, dalo se odsud leccos podniknout.
    Nás, děti z ročníku 1932, zastihla válka v první třídě. Už jsme nezpívali „ Tatíčku starý náš…“ a paní učitelka Svačinová byla propuštěna ze služby. Byl odstraněn portrét E. Beneše a mapa Čs. republiky. Pan řídící byl čím dále nervóznější a my jsme se ho báli víc než dříve. Dostali jsme novou paní učitelku, jmenovala se Jarmila Bořucká. Byla mladá, hezká a krásně načesaná. A zase jsme zpívali každý den a to :“Čechy krásné, Čechy mé.“ Pan řídící nám vysvětlil, že naše země se již nebude jmenovat Čs. republika, ale Protektorát Čechy a Morava. Na budově školy se po nějakém čase objevil dvojjazyčný nápis: Schule Škola. Starším žákům přibyl nový povinný předmět němčina.
    Ze Sudet přišel do naší obce pan děkan Jan Absolón. Ve vyučování náboženství, které bylo rovněž povinným předmětem, vystřídal faráře P. Jakšíka. Pan děkan si ve škole získal rázem sympatie. Ve třetí třídě jsme se začali učit němčinu. Zpočátku jsme se učili psát kurentkou (německé písmo), později se psalo latinkou. Přešel rok, dva a válka pokračovala. Již se citelně projevoval nedostatek potravin, šatstva i veškerého textilu a obuvi. Lidé začínali strádat po všech stránkách. Vycházely nové vyhlášky a nařízení, co se smí a co se nesmí a přímo hrozby zastřelením. Proslýchalo se, že se organizují partyzáni. Lidé poslouchali Londýn a ústní podání fungovalo dokonale. Ve škole jsme se učili zpívat německou hymnu.
    Jen co jsme se trochu seznámili s němčinou, hned se vymýšlely různé darebnosti a recitace. Oblíbená byla například scénka: „Byla jedna Mutter matka a ta měla kozu Ziege.“ Kde se vzaly, tu se vzaly a byly tu i písničky: „Pode mlejnem, nade mlejnem Hitler se pase“, „ Mám já panenku protektorát.“, „Komu marky v kapse šustí.“ apod.Ve škole jsme je nezpívali, ale děti je znaly z domova a neriskovaly. Pan řídící nám občas připomněl, co by se mohlo stát, kdyby…
    Své učitele jsme měli rádi, přestože s námi neměli lehkou práci. I v těžké válečné době v nás nenápadnou formou pěstovali vlastenectví. O tom, že svou práci dělali zodpovědně, svědčí skutečnost, že když někteří z nás později přešli do měšťanské školy, nezaostávali jsme, naopak jsme občas dosáhli i pochvaly.